SOCIÁLNÍ KOMUNIKACE představuje sdělování informací, podávání zpráv. Může být oboustranná, dvousměrná pak se blíží interakci, anebo jednostranná. Člověk neustále komunikuje. Neustále nějaké sdělení vysílá a současně nějaké přijímá. Sdělování má různé formy (slova, gesta, mimika, obrazy, symboly) a témata.


Proces komunikace obsahuje 4 základní složky:

komunikátor (původce sdělení)

komunikant (reagující osoba)

komuniké (obsah sdělení)

komunikací vyvolaný účinek (reakce komunikanta)



Základní typy sociální komunikace:

1. meziosobní - interpersonální

2. skupinová - vytváří složitější komunikační sítě

3. masová- realizovaná prostřednictvím masmédií (sdělovacích prostředků)


MEZIOSOBNÍ komunikace probíhá po linii obsahové (komuniké), ale také po linii hermeneutické (výkladové). Je tedy důležité rozlišit, jak (a proč) lidé interpretují jednotlivá komuniké. Velmi zajímavými formami komunikace, které teprve čekají na důkladnější prozkoumání, jsou komunikace s počítači a komunikace přes Internet.


Druhy interpersonální komunikace:


1. verbální a nonverbální - základní formou verbální (slovní) komunikace je rozhovor, který představuje záměrný jazykový styk, kdy střídavě mluví různé osoby, a probíhá v konkrétní sociální a předmětné situaci. Verbalizace slouží k vyjádření věcného obsahu informací. Neverbální projevy (mimika, gestikulace, tzv. řeč těla, pohled, tón hlasu, proximita - tělesné přiblížení či oddálení, úprava zevnějšku aj.) jsou autentičtější a hůře se skrývají. Jsou nositeli emocí.

neverbální projevy komunikace


2. symetrická a asymetrická- jde o vyváženost neboli asymetrii podílu účastníků na průběhu komunikace. Asymetrická komunikace signalizuje rozdíly v sociálním postavení (vztah subordinace - nadřízený versus podřízený, starší versus mladší, muž versus žena (event. naopak), učitel versus žák).

3. harmonická a konfliktní - harmonická vede zúčastněné osoby k souladu zájmů, k uspokojení potřeb, které se vztahem spojují. Konflikt je určitým střetnutím protichůdných sil na cestě k cíli, je zcela nevyhnutelný, neboť v jakékoli komunikaci musí dříve či později vzniknout názorový rozdíl. Každá konfliktní situace má složku věcnou (racionální) a emocionální (iracionální).


4. soutěživá (kompetitivní) a spolupracující (kooperativní) - soutěživá komunikace vede ke snaze o překonání jednoho partnera druhým, na rozdíl od konfliktní komunikace soupeři důsledně respektují pravidla hry (např.: dva proti sobě urputně hrající tenisté mohou být jinak nejlepšími přáteli). Ve spolupracující komunikaci si účastnící vzájemně poskytují pomoc, provádějí dělbu práce. Obě uvedené formy se mohou kombinovat (např.: členové fotbalového týmu vzájemně kooperují, ale soupeří s druhým týmem).

5. formální a neformální - při komunikaci formální dominuje nadosobní hledisko. Rozhodující je věcný aspekt, účel komunikace (léčba pacienta). Při komunikaci neformální partneři preferují osobní hlediska a zájmy, emoce. Vztahy na pracovištích by měly kromě své formální podoby, mnohdy chápané jako odcizující, odlidštěné, mít také svou neformální dimenzi (společné akce po pracovní době).





SLOVNÍK CIZÍCH SLOV


zpět na hlavní stranu